Za perfekcionismem stojí hluboké nepřijetí sebe sama, které se odráží především ve třech pocitech. První je sebeobviňování, pokud se mi nedaří dost dobře, myslím si, že jsem špatná. Druhým je vina, vina, dokud mám pocit, že nedělám to nejlepší, co je v mých silách, myslím si, že jsem líný, budu se cítit velmi vinný, velmi vinný, jako bych litoval očekávání druhých lidí. Třetí je stud a stud, budete pochybovat o hodnotě své existence, protože pokud to nebude uděláno dobře, nemohu v tomto světě stabilně existovat, budou se mi vysmívat, budou se na mě dívat svrchu. Nemůžete zůstat v tomto stavu, kde to není dost dobré. Tyto tři pocity jsou hlubší než ten druhý. Promluvme si o tom, odkud pochází, jaký má smysl a nakonec co by mohl dělat. Špatný pocit často pochází z minulosti. I když se vám daří dobře, stále nemůžete dosáhnout lepšího standardu. Už jste se umístili v první desítce, ale neobsadili jste první místo, už jste obsadili první místo, ale nejste tak dobří jako ostatní školy a tak dále. Pak budeme mít hluboké pochybnosti o všech našich výsledcích. I když jste v očích lidí zvenčí dost dobří, internalizovali jste tento vysoký standard, pokud je v něm malá chyba, prostě cítíte, že nejste dost dobří. Na to se navrství vina a vina a je tu další vrstva očekávání ostatních lidí od vás. Například, když to nemůžete dokončit, pečovatel vám řekne: Jste hodni našeho úsilí? Kromě tohoto sebeobviňování za své činy budeme mít další vrstvu pocitu, že je mi líto ostatních. Až vyrostete, tato představivost se může stát vaším šéfem, vašimi kolegy a vším okolním světem. Další vrstvou je náš hluboký pocit studu za naši existenci, který často pochází z popírání hodnoty celé vaší existence v minulosti. Kdybych například věděla, že jsi takové dítě, neporodila bych tě a nejsi hodna být naším dítětem. I když se vám nebude dařit, vaši rodiče vás budou ignorovat, dají vám pocit opuštění, dají vám pocit, že na vás celý svět zapomene, pokud uděláte něco špatně, to je počáteční pochybnost o hodnotě vaší vlastní existence, takže jakmile to nebudeme dělat dobře, budeme popírat sami sebe zevnitř ven, jako bych nebyl hoden žít v tomto světě, jen zabírat zdroje. Pak si povíme něco o tomto pečlivějším perfekcionistickém mechanismu, nebo o rozdílu mezi modelem a zdravější svědomitou odpovědností. Dokud se jedná o chybu, okamžitě se dostaneme k popírání a urážce naší vlastní osobnosti. Abych uvedl dva příklady, kdybych neudělal stejnou zkoušku nebo kdybych neprošel tímto povýšením, proč bych to nemohl udělat dobře, jak bych mohl být tak špatný? Zdravější způsob, jak se s tím vypořádat, je, že děláme chyby pouze v těchto věcech, a já jsem v této věci možná neodvedl dobrou práci. Dalším zřejmým rozdílem je, že perfekcionismus posuzuje věci velmi špatně a je daleko od objektivní reality. Například u zkoušky jste si sice vedli dobře, ale vaše pocity jsou velmi špatné, jako by vás měl opustit celý svět. Co bychom tedy měli dělat nakonec, v první řadě stáhnout své pocity, perfekcionistický režim je vlastně jako malá myš na válečku, je těžké se zastavit sám. Protože cíl je velmi vysoký, vždy běžíme k dalšímu cíli. Musíme si pomoci zastavit se na pár minut a zeptat se sami sebe, jak se cítíme. Jak to myslíš? Vidět tuto část sebe sama, která je zraněná, vidět tuto část sebe sama, jak hledá uznání, potvrzuje ho, přijímá ho. Vím, že chcete dělat všechno dobře, protože opravdu chcete splnit očekávání všech, abyste mohli poznat sami sebe. Chápu, ale také vím, že jste velmi tvrdí a pak pomalu prolomíte tento vzorec, nežádáte sami sebe, abyste najednou přestali, ale abyste si pomohli v malých věcech jednu po druhé, abyste viděli rozdíl mezi svými subjektivními pocity a objektivními fakty. Například, pokud znovu obviňujete sami sebe, zkuste si říct, že tato záležitost sama o sobě je v souladu se špatností, kterou jsem si představoval? Budu na sebe zase příliš tvrdý a budu to muset pokaždé zvažovat a zda požadavek na povýšení pokaždé splňuje objektivní očekávání? Pokud se mi to tentokrát nepovedlo, znamená to, že si myslím, že jsem špatná? A konečně, musíte se o sebe starat, pečovat o sebe a být vždy po vašem boku. Protože pocit hluboké opuštěnosti a pochybování o hodnotě vlastní existence je třeba znovu a znovu korigovat společností. Ve skutečnosti mě nikdo nemůže opustit, možná jsem vychoval lidi, kteří nebyli po mém boku, když jsem byl dítě, ale nyní vím, že po mém boku bude vždy někdo, tedy já sám. Tímto způsobem, poté, co bylo znovu a znovu utěšováno, se zraněné dítě v našem srdci bude pomalu cítit znovu v bezpečí a bude ochotno pomalu vyrůst, nebude se již tolik bát, že není dost dobré, nebude se již tolik bát, že neexistuje.